Dostal se nám do rukou tento nádherný kousek. Je to profesionální pákový kávovar značky Gaggia z 50 let min.st. Kávovar není vybaven elektrickým čerpadlem, nýbrž sytémem pákovým, kdy je espresso připravováno při proměnném tlaku vody za pomoci pružiny a pístu.
Celé ovládání je komplet manuální, včetně dopouštění hladiny do bojleru. Nalezen byl v žalostném stavu, majitel ho nechal opravit Enricem Maltonim, člověkem zřejmě nejpovolanějším. Velmi obdivuji jeho práci, vše zůstalo zachováno. Kávovar má maximum původních částí i s četnými šrámy. Vše, co bylo zašlé, bylo znovu pochromováno, zbaveno rzi a nánosů špíny. Všechny pohyblivé části promazány a přetěsněny, i když ne dokonale, jak jsme posléze zjistili. Kávovar byl původně na plynový ohřev, ten však není v Čechách povolen, proto byl přestavěn na elektrický. To byl trochu kámen úrazu, neboť Italové namontovali do bojleru dvě topná tělesa o celkovém příkonu 7 kW a proudu 28A na jednu fázi. Neexistuje v běžných podmínkách jistič, který by tohle udržel. Nebyli jsme výjimkou. Nakonec jsme odpojili jedno topné těleso, abychom kávovar mohli vyzkoušet. Majitel kávovaru nás totiž požádal o otestování kávovaru v provozu. Jelikož jsme ti správní blázni, bylo nám potěšením tohoto stařečka rozchodit a připravit z něj desítky espress a cappuccin. Kávovar není vybaven podtlakovým ventilkem, tudíž bylo třeba při nahřívání otevřít parní trysku, aby odešel vzduch z bojleru. Jakmile začala unikat z trysky pára, bylo třeba ji zavřít a nechat kávovar natlakovat. Po cca 25 minutách čekání na nahřátí kávovaru, kdy nás už svrběly ruce a jazyky byly připravené na nevšední zážitek, nastal okamžik přípravy prvního espressa. Prvních pár espress šlo klasicky do odpadu, než jsme našli správnou hrubost. Kávovar vyžaduje o špetku jemnější mletí než espresso kávovar s čerpadlem. Přišel okamžik první správné extrakce espressa. Trochu nás překvapilo, že pro dosažení objemu 30ml bylo třeba "zapumpovat" třikrát. Radost nám trochu kalil zprvu mírný, po několika espressech vcelku masívní únik vody z různých částí hlav kávovaru. K naší radosti to však nemělo příliš vliv na chuť kávy v šálku. Espresso mělo trochu nižší teplotu, jelikož se jednalo o kávovou směs s robustou, bylo to spíše plus než mínus. Káva chutnala zcela jinak než z klasického moderního kávovaru. Byla daleko více komplexnější se slušným tělem. Což je dáno preinfuzí a křivkou tlaku, kdy je tlak na začátku extrakce nejvyšší (pružina je nejvíce stažená) a s probíhající extrakcí tlak klesá pozvolna až na nulu. Pro zajímavost tento tlakový profil je jedním z předprogramovaných tlakových profilů kávovaru La Marzocco Strada. Při testu s jednodruhovou kávou jsme už tak spokojeni nebyli. Použili jsme kávu Costarica San Raffael Tarrazzú. Výsledkem byl až nepříjemně kyselý šálek kávy se slabým tělem. Pravděpodobně to bylo způsobeno nízkou teplotou vody. Regulací kávomlýnku i zvýšením gramáže jsme se nikam neposunuli. Zůstali jsme tedy u směsi s 30% robusty. Potom nás napadlo zkusit, zda bylo možné už v roce 1956 dělat latte art. Nikdo moc nedůvěřoval podivně zakrouceným nenastavitelným parním tryskám. Ale šli jsme do toho! Jak je vidět na fotografiích - ano, již tehdy bylo možné tvořit latte art - pokud měli stejné mléko jako my dnes, což tedy rozhodně nemohu s jistotou říct. Kávovar jsme slavnostně předvedli majiteli, vysvětlili mu práci s ním, včetně všech much. Kávovar se poté vydal na cestu do kavárny, kde bude nejen k vidění, ale bude i používán. Zatím neřeknu, kdo je onen šťastlivec, který bude mít v kavárně takový krásný kousek. Jsem si jist, že se to brzy všichni dozvíte. Takových kávovarů není moc po světě, natož v Čechách. Závěrem je třeba říct, že tento kávovar dokáže "vymáčknout" z kávy doopravdy hodně, nicméně je třeba se tomu pověnovat mnohem víc, než je běžné. Z hlediska provozního je to úplná katastrofa, nedokážu si představit tento kávovar v narvané kavárně. Pokud však na to máte čas, není pochyb tom, že vás tato mašinka dokáže odměnit za vaše snažení.